Tak mě tu uvěznila navěky. Můžu se nanejvýš koukat z okna. To mě ale vůbec nebaví. Naopak, spíš mě to dráždí. Když zamyká byt, nezapomene zkontrolovat, jestli jsem tam, kde mám být – v bezpečí. Jestli jsem náhodou díky její nepozornosti neproklouzla mezi dveřmi. Párkrát se mi to už už podařilo, ale v posledním momentu mě drsně obrátila čelem vzad. Už jí prý lezu na nervy. Copak nechápe, že ona mě taky?

Od té doby, co jsem byla venku naposledy a domů jsem přišla po dvou dnech, nemá pro mou dobrodružnou povahu pochopení. Pravda je, že jsem nepřišla. Hledala mě všude. A nakonec našla. A domů mě donesla. Předtím zalarmovala všechny sousedy. „Neviděli jste moji Siby?!“ To bylo pláče. Na strom nalepila áčtyřku s mojí fotkou – vypadala jsem na ní jako topmodelka – a jejím telefonním číslem, kdyby mě náhodou někdo potkal nebo aspoň zahlédl. Dokonce slíbila i tučnou odměnu.

Já si mezitím užívala svobodu. Brouzdala jsem se zelenou trávou. Přivoněla si ke každému stonku. Každé kytce. Dokonce jsem na naší zahradě vylezla na nejvyšší strom. To byl výhled. A můj osobní šplhací rekord. Taky jsem flirtovala s tím přičmoudlým vousatým fešákem od sousedů. Už když jsem ho pozorovala skrze okno, zdálo se mi, že bych mu mohla být sympatická. Že by mohl ocenit mou nevídanou krásu a dokonalou noblesu. Plus netušenou nezkrotnost. Nejdřív dělal drahoty, ale potom, když jsme se míjeli mezi ploty, o mě ledabyle, ale nežne, zavadil. A tak sexy zapředl. Určitě mi tím chtěl něco naznačit.

Nebýt toho, že mě lákal ten rozbitý skleněný otvor a já se v něm zasekla, mohlo být všechno jinak. Mohly jsme třeba zůstat spolu. A mít rodinu. I když bezdětnou. O to se taky postarala. Preventivně. Ach ty hormony! Svět kolem tak neodolatelně a nekompromisně vábí a volá. Láká nás do svých nespoutaných, roztodivných a pestrobarevných spárů. „Pojď si mě užít. Všechno vyzkoušej. Život je krátký.“ Což může být značně nebezpečné, a v mém případě se to i potvrdilo.

Do sklepa vedle domu, v němž bydlíme, jsem vlezla poměrně snadno. Trochu jsem to tam prozkoumala – bylo to tam docela fuj. Lidi jsou fakt někdy vetší čuňata než čuňata. Najednou mi začalo kručet v břiše. Byl nejvyšší čas, vrátit se domů k večeři. Na její obhajobu musím říct, že mi dává najíst vždy včas. Strava je vyvážená, a ještě přihodí i nějakou dobrotu navíc. Tak jsem se těšila na to papu a najednou jsem zjistila, že se nemůžu pohnout ani doleva ani doprava ani nahoru ani dolu. Konec. Šlus. Bylo mi jasné, že se domů nevrátím. Rozhodně ne bez pomoci. Pak jsem dostala strach, který přešel do panického záchvatu. Naříkala jsem a naříkala doufajíc, že mě někdo vysvobodí. A taky že ano.

Nejdřív jsem slyšela neznámé holčičí hlasy. Pak dlouho nic. Pak hasičskou sirénu. Pak mě nějaký hodný chlápek ve svítící uniformě vzal do náručí a odvezl do útulku pro největší zoufalce. Tak mi to tam alespoň připadalo. Byla jsem vyčerpaná, unavená, ušmudlaná, hladová a ustýskaná. Aby toho nebylo málo, pode mnou spala v gigantické kleci obrovská huňatá šelma. Předpokládám, že život pro ni v tu chvíli rovněž nebyl nic moc. Asi měla taky nějaké trable. Ještě, že se ke mně nedostala. Vždyť mě mohla sežrat!

To s tím kolosálním dravcem, ze které se vyklubal rys v nesnázích, jsem se dozvěděla až později, když už jsem zase ležela pěkně v bezpečí na gauči a ona tu mojí divokou story vyprávěla někomu do telefonu. Z jejího hlasu jsem vycítila, že se o mě opravdu bála. Asi tak hodně, jako jsem se já bála v tom sklepě a v tom útulku o sebe. Strach nás obou se asi tak zmilionnásobil, což ji vedlo k rozhodnutí, že už nikdy nesmím ven.

Ale já nesouhlasím. Co se stalo jednou, to už se stát nemusí. Narodila jsem se jako britská aristokratka s alabastrovým kožíškem a nádhernýma výraznýma bleděmodrýma očima. Byla by škoda, kdybych musela jenom sedět doma, žádný místní donchuán by se nemohl kochat mou krásou a sem tam si přivonět k mému mladému mrštnému tělíčku. A kožíšku, který by mi mohla závidět i Cruella de Vil. Já si chci taky vychutnávat půvab – rovnou celého univerza.

Přesně jako on. Náš souputník Domi. On to má parádní. Bere ho všude sebou, protože poslouchá jako hodinky. Přiběhne na povel. Vůbec se nestydí, že mu někdo poroučí. Běhá okolo ní. Visí jí na rtech. Co řekne, udělá. On vůbec netouží někam se vzdálit. Odběhnout. Být samostatný. Co by si bez ní počal. Když ho pozoruji, rozvalená na kuchyňské lince, je to, s prominutím, trochu blb. A taky strašpytel. Není ani moc hezký. Je na můj vkus moc hubený. Odstávají mu uši. I barvu má takovou divnou. Ani tmavou. Ani světlou. Takovou, omlouvám se, pokakanou. A má předkus, který je značně neestetický. Možná cítí, že by o něho tam venku stejně nebyl velký zájem. Tak čeká, až ho vezme na potulky a jiné ambice nemá.

Za to já?! Já rozhodně ano. Na mě nikdo nebude páchat bezpráví. Ani ona ne. Až to bude nejmíň čekat, vyskočím z okna na zahradu vstříc svobodě a novému dobrodružství. Uvidí jen můj nádherný huňatý bílý ocásek mizící ve vzduchoprázdnu. Než mě doběhne, budu fuč. Přišla jsem na svět „wild and free“ a taková i umřu. Myši, třeste se!!! Pche! Jen žertuji. Smrduté hlodavce nejím! Chutnají mi jen bio kuřecí granulky a sušený divoký aljašský losos.

Mimochodem, počítám s tím, že pokud se zatoulám, beztak mě zase najde. Na to je až moc zodpovědná. A zamilovaná. Nikdo se neumí přitulit tak jako já. Ani ten její patolízal ne. Je to nemotora. Na rozdíl ode mě. Já jsem ladná jako primabalerína z Labutího jezera.

Než nastane ten správný moment, kdy ji dokážu, že se nikdy nikomu nepoddám, budu to všechno bezděčně pozorovat. Mezitím si osvěžím svůj dokonalý pink jazýček ve filtrované vodě. Umyji se od hlavy k patám. Zkontroluji si drápky. Nakonec se schoulím do klubíčka a trochu si pospím. Už se mi zívá.

Zatím mňau.